Na červenec letošního roku naplánoval Martin zvaný Trabanťák další „podzemní“ akci, tentokrát exkurzi zcela unikátní, a to do hlubinného dolu Svornost v Jáchymově. Zprvu se zdálo, že nedáme dohromady potřebnou skupinku 6-10 lidí, už proto, že se prohlídka musela konat v pracovní den, ale nakonec se nás šest poskládalo- vedle organizátora to byl zkušený jeskyňář Pavel z Liberce, podobně nadšená jeskyňářka Věrka od Sokolova, můj bratranec Jirka(mnozí znají tyto tři z sjíždění řek), Petr alias Ptolemaios a já . Sjeli jsme se dvěma různými cestami do Jáchymova, kde jsme se sešli hned v sousedství kostela, staré radnice a muzea . Odtud  jsme vystoupali po schodech přímo k dolu, který spadá pod místní lázně, kterým dodává radonovou vodu. Dříve se zde těžila stříbrná a později uranová ruda.

      Po příchodu k povrchové budově se nás ujal jeden z horníků, kteří zde pracují. Vyfasovali jsme modré pláště, přilby se svítilnami a na opasek pořádně těžké baterie J . Odebrali jsme se k výtahové šachtě. Klec výtahu je dvouetážová, takže jsme se rozdělili a nadvakrát ve skupinkách nastoupili. Zařízení působí už trochu předpotopně, žádná čidla a elektronika, ale funguje spolehlivě . Následoval se do hloubky 500 metrů pod zem rychlostí 3 metry za vteřinu, takže to byl doslova fičák J. Zajímavý byl dojezd do spodní úrovně, kdy výtah začal na dlouhatánském laně pérovat J. Tohle nikde na povrchu nezažijete J. Dole jsme vyšli přímo do řídící místnosti, kde byly vystavené plány dolů a dodnes funkční zařízení. Zde nám náš průvodce podal základní výklad, popsal nám uspořádání dolu, způsob čerpání vody a jeho dodávky do lázní. Pak jsme vyrazili na prohlídku, kde jsme hned zkraje potkali spoustu čerpadel, ventilátorů, ventilů a trubek, což byla chuťovka zvláště pro některé přítomné muže J . Nakoukli jsme ke krytu velké nádrže na vodu a pokračovali jsme spletí chodeb, zajištěných výztužemi, často již pěkně zrezivělými . Na stěnách se občas objevovaly krásné barvy hornin, mechů a usazenin. V jednom z výklenků nám průvodce natočil radonovou vodu, kterou jsme i ochutnali- chutnala skvěle J  Dále jsme viděli spoustu vozíků a strojů, obří ventilátor a dva vrty na vodu, sahající do hloubky mnoha desítek metrů. Zpestřením byla malá kaplička se soškou Svaté Barbory jako patronky havířů . Ve výkladu jsme se dozvěděli, jak zde dříve dřeli političté vězni nebo jak byly jednotlivé části dolu oddělené několik metrů tlustou vrstvou betonu, přičemž jedna část byla zatopena. Nezbylo nám než věřit, že pevnost zdi je natolik dimenzovaná, že se voda neprovalí J. Sešli jsme i k podzemnímu jezírku, kam tekl potok a kde končily jedny z kolejí na vozíky.

    Pak už nás čekalo vyjetí zpět na povrch. Docela jsem si oddechl, když už jsem nad sebou neměl takovou masu horniny J. Na povrchu jsme ještě obhlédli vitríny s horninami, u kterých detektor v ruce průvodce začal pěkně pípat J. Na závěr jsme navštívili strojovnu, kde strojník ovládal obří elektromotor s cívkou navíjející ocelové lano zdviže. Byl to obdivuhodný kousek strojařiny. Pak už jsme se rozloučili, prohlídka trvala přes dvě hodiny.

     Vyrazili jsme do kopce na Mariánskou. Věrka nesla v batohu snad kompletní jeskyňářskou výbavu, to víte, kdyby náhodou J. Jako gentlemani jsme jí jako jediné ženě ve výpravě pomohli J. Vyprávěla nám někdy až hrozivé historky o tom, jak Aleš i ona lezli do různých podzemních děr J.  Na Mariánské jsme se pokochali výhledy do krajiny , Martin zavzpomínal na staré časy, kdy zde s rodinou ještě za socialismu pobývali. Zapadli jsme do asi jediné použitelné restaurace na oběd. Byla pěkně vyzdobená různými plakáty a pábitelskými věcmi a jídlo nám chutnalo.

    Tak nějak jsme se ukolébali tím, že do odjezdu vlaku z Merklína je času dost, tak jsme se v klidu najedli a pak se vybatolili J. Pavel už ale dokázal odhadnout časový pres a vyrazil brzy napřed. My jsme během cesty po silnici postupně navyšovali tempo, až jsme skončili během J. Já jsem ještě v rychlém tempu doběhnul na autobusovou zastávku, abych zjistil, že do Ostrova fakt nic nejede a akorát jsme doběhli vlak. Tam jsme se nějak nedokázali dohodnout na jízdenkách u strojvůdce motoráčku, tak jsme je kupovali až v další zastávce. Pavel cestou přes mobil zjistil, že na další dvě hodiny jsou autobusy z Varů plně obsazené, tak operativně změnil i s ostatními dvěma Pražáky plán a jeli se mnou a Jirkou s přestupem do Ostrova vlakem. Tam měl Jirka auto, kterým mě zavezl zpět do Litvínova a kluky vysadil v Lovosicích na vlak do Prahy. Pavel pak ještě z Prahy stopoval, což bylo jediné a naštěstí funkční řešení směr Liberec. S trochou stresu tak úspěšně skončila podzemní akce, která nás hodně oslovila a zanechala nám zážitek na celý život.